Finsko III

Třetí červencový víkend se ve finském Raisiu konalo mistrovství Evropy v offroad trialu, takzvaný Eurotrial.

Když jsme se rozhodli, že se závodu zúčastníme i my, bylo potřeba všechno naplánovat a připravit techniku. Odjezd jsme naplánovali na pondělí 7. 7. Cestu jsme si rozvrhli tak, abychom za osm dní v klidu dorazili do depa vzdáleného 3 600 kilometrů.

Odjezd se podařil podle plánu a večer, po zhruba 640 kilometrech, jsme čekali v německém Rostocku na nalodění. Prvním ze tří trajektů jsme se dostali do Švédska a odtud pokračovali na sever kolem Botnického zálivu do Finska. Po týdnu jízdy po švédských a finských silnicích a dálnicích jsme bez problémů dorazili do depa. To se spolu se závodištěm nacházelo asi pět minut jízdy od městečka Raisio. Po dlouhé cestě jsme uvítali středu jako volný den. Posádky si začaly prohlížet konkurenční vozy a zbyl také čas na prozkoumání závodních sekcí, na kterých pořadatelé ještě pracovali.

Čtvrtek

Závod vlastně začal ve čtvrtek technickými přejímkami, na které jsme jeli jako jedni z prvních. Odjezd z depa byl nečekaně dramatický: závoďák se nám nepodařilo nastartovat. Po deseti minutách se problém vyřešil výměnou přepínače, který poškodil déšť v Německu, a na přejímky jsme auto přistavili včas.

Při technických přejímkách komisaři kontrolují stav závodních vozů. Auta musí splňovat technické a bezpečnostní předpisy pro dané kategorie. My jsme prošli bez výhrad. Další dvě české posádky musely upravit jen drobnosti a také prošly.

Pátek

Program pokračoval testovacím trialem, při kterém si posádky mohly vyzkoušet, jak se jejich speciály chovají na místních skalách. Večer následovala spanilá jízda s představením posádek a poté slavnostní zahájení spojené s večeří a koncertem místní kapely.

Před startem si posádky losovaly, ve které z deseti sekcí začnou v sobotu i v neděli. Organizátoři tak rozložili téměř sto posádek. My jsme si vylosovali sekci číslo devět a měli velký respekt z branky číslo tři: čekal nás velký šikmý balvan s výjezdem na skálu.

Sobota

Závodění začalo v osm hodin ráno. Do první sekce jsme vjeli jako druhý prototyp. Auto na skalách fungovalo perfektně a trasu jsme měli jako obvykle dobře nastudovanou. Zvládli jsme i výjezd obávanou brankou, a to s naším pavoukem naprosto bez problémů. Začátek se vydařil.

Další sekce jsme si mohli vybírat podle toho, kde se dalo jet a kde nebyla fronta. Jako druhou jsme zvolili sekci číslo deset. Ve druhé brance nastal problém: před námi se tam převrátil druhý český prototyp a sekci ukončil. S brankou jsme měli potíže i my, ale ustáli jsme to. Komisař nám jízdu ukončil s tím, že vypršel čas. Dost nám tím uškodil, ale nemohli jsme se odvolat, protože nám při jednom z pokusů o zdolání branky vypadly stopky, a tak jsme museli spoléhat na něj.

Dalších šest náročných sekcí jsme zvládli velmi dobře, i když občas zlobila převodovka. Zkontrolovali jsme na ní, co se dalo: konektory, olej i táhla. Vypadalo to, že se v teplých dnech přehřívá. Sobotní závod jsme dokončili a začali řešit, co s tím uděláme v neděli.

Neděle

Na další den organizátoři trochu přitvrdili. Některé branky otočili a jiné přestavěli do připravených vyvrtaných otvorů. První nedělní sekce se nám opět povedla. Pak přišla sekce deset a problém ve třetí brance. I kvůli potížím s převodovkou jsme ji nedojeli.

Poté jsme Romanovi položili pod nohy aku větrák a převodovku chladili i za jízdy. V dalších sekcích občas vypadla rychlost, ale jeli jsme skvěle, s rozvahou a bez chyb. S autem jsme zdolávali neskutečné skály a kameny až do poslední branky. Při výjezdu na kolmou stěnu se auto začalo překlápět, a když jsme se pokusili couvnout, zpátečka nebyla k dispozici… Následovala dlouhá chvíle, než si auto lehlo na střechu. Tím naše účinkování skončilo. Nikomu se nic nestalo a auto není poškozené.

I tak jsme se znovu dostali mezi deset nejlepších evropských posádek v nejtěžší kategorii Prototyp. Večer, po sečtení výsledků, patřil slavnostnímu vyhlášení nejlepších posádek a zakončení závodů.

Všechno jsme zabalili, naložili a cestu domů zvolili zkratkou. Čekal nás dlouhý trajekt do Stockholmu a potom přejezd 800 kilometrů k dalšímu, o něco kratšímu trajektu, kterým jsme se dostali do německého Rostocku. A pak už jen kousek domů. Za tři týdny jsme celkem najeli 5 000 kilometrů a využili tři trajekty.

Samozřejmě se všichni chtějí umístit co nejlépe a i my jsme dělali všechno pro to, abychom dosáhli lepšího výsledku. Tentokrát z toho bylo „jen“ desáté místo, ale ostudu jsme neudělali a znovu se přesvědčili, že držíme krok s nejlepšími v Evropě.